NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Že bude tento podnik více než kontroverzní, bylo jasné už před sedmi lety, kdy se v hlavách lidí z vídeňské MAK zrodil nápad uspořádat výstavu severokorejského výtvarného umění. Exhibice, která se sotva stane putovní, je k vidění už několik měsíců a přes hlasité protesty opírající se o argument v podobě prachobyčejné propagace totalitního režimu, se překvapivě nejedná až o tak zřetelnou demonstraci umění vymývání mozků, jak by možná každý čekal.
Pochopitelně, že si režim ovládající území na sever od 38. rovnoběžky nenechal ujít příležitost se patřičně zviditelnit a pod záminkou sbližování kultur; čehož jsou mimo jiné plné i předmluvy severokorejských kulturních pracovníků v oficiální publikaci, servíruje „to nejlepší“ ze svého propagandistického rejstříku. Absence jakýchkoliv vysvětlujících komentářů k jednotlivým dílům, či širší politické diskuse, jež by měla výstavu podle mnohých doprovázet, byla jasně stanovenou podmínkou ze strany Severokorejců a zároveň i jedním z nejsilnějších argumentů odpůrců výstavy. Početná skupina stojící proti rakouským pořadatelům předkládá dostatek logických důvodů, ovšem na druhou stranu by takováto expozice při splnění jejich podmínek nemohla nikdy vzniknout.
Byla by to ale vůbec škoda? Jsem přesvědčen, že svým způsobem určitě ano. Režim jedné z nejobskurnějších diktatur se sice pro vídeňskou instalaci prozíravě vyvaroval těch nejmilitantnějších propagandistických děl, ale i tak poskytnul dostatek materiálu pro odkrytí své pravé podstaty. Podstatná část vystavených obrazů pochází z posledních let, ale to je údaj, který je vzhledem k jejich ideovému konceptu a výtvarné stylizaci naprosto nepodstatný. Výjevy ze života prvního severokorejského diktátora Kim Ir-Sena a jeho syna Kim Čong-Ila, současného vládce země, vás budou provázet na celé výstavní ploše. Socialistický realismus sovětské školy dotažený do naprosté dokonalosti? Roků na to měli výtvarníci z komunistické země více než dost. Z jejich obrazů doslova sálá zpomalený, či prakticky nicotný tok času, který se v této zemi zastavil před více než padesáti lety. Kouřící továrny, šťastný lid kráčející vstříc světlým zítřkům, dobře živené děti hrající si s modely sovětských samopalů z druhé světové války, či dělník odhodlaně střežící fabriku s puškou možná ještě starší. Po chvíli už nikoho nepřekvapí, že zrovna pod posledně jmenovanou malbou je uveden rok vzniku 2000.
Co však rozhodně překvapí, je přítomnost několika politicky neutrálních maleb navazujících na tradice ásijského „krajinkářského“ umění, které mají s propagandou života v nejšťastnější zemi na světě společného jen máloco. Trošku kýčovité, avšak zdařilé a do kontextu tvorby dálného východu zapadající obrazy by klidně mohly zdobit nejednu ásijskou restauraci a příliš mnoho lidí by nesoudilo jejich původ v zemi, kde je absolutně vše podřízeno uctívání kultu kimovské dynastie. Ta samozřejmě celé expozici dominuje mnohdy způsobem, nad kterým zůstává rozum stát. Koneckonců přesně ruku v ruce s povahou režimu, který vystavená díla oslavují. Starostliví a pracovití otcové národa, ponocující v kancelářích, rozmlouvající s rolníkama a dělníkama, či v houfu šťastných dětí. To vše moc dobře známe i z našich nedávných dob a to vše dotáhlo severokorejské umění do naprosto absurdních rozměrů.
Těžko soudit, jaký dopad mají na život obyvatel Severní Koreje jednotlivé vystavené obrazy, či burcující plakáty, ale je docela možné, že pro běžného návštěvníka expozice, přicházejícího ze země bez zkušenosti s komunistickou diktaturou dokáží vystavět přívětivou fasádu nad mediálně v negativních kontextech propíranou zemí, či nahlodat důvěru v pravdivost obecně platných faktů o severokorejské diktatuře. V tomto ohledu může vídeňská expozice postrádat onen v úvodu zmiňovaný konfrontační rozměr. Její poselství si však musí každý dešifrovat po svém, což by koneckonců mělo být záměrem všech kvalitních výstav. V tomto případě i bez ohledu na to, jestli část jejího finančního výtěžku přistane na devizových účtech severokorejských pohlavárů, anebo zda-li jejím jediným výsledkem bude emancipace neakceptovatelného politického režimu.
Umění propagandy nejobskurnější komunistické totality bez nadstavby v podobě politické diskuse. Obrázek si musí udělat každý sám.
Vydáno: 2010
vstupné
€ 9,90 - včetně průvodce
€ 7,90 / slevněné € 5,50
Volný vstup pro děti do 19-ti let, nezaměstnané a studentské skupiny.
Každou sobotu volný vstup pro všechny.
Odvážný počin rakouského muzea MAK do značné míry korunuje podmínka KLDR, že obrazy nesmí být jakkoli komentovány. Západní konzument se tak ocitá tváří tvář čiré ideologické utopii bez afirmativních berliček soudobého agresivního anti-komunismu a anti-totalitarismu. Nemá tak k dispozici pohlodlný interpretační filtr, který mu diktuje, jak číst naivní, syté a pozitivitou překypující kompozice, jejichž insitnost je místy až uklidňující (obzvláště pro člověka, který se v postmoderní dekonstrukci cítí poněkud ztracen). Pro znalce nabízí výstava hned několik námětů na zamyšlení nad odchylkou od klasického propagandistického umění stalinismu (prezentace vůdce, časová a prostorová perspektiva revolučního romantismu), pro náhodného kolemjdoucího zase zábavnou jinakost a přehnanost. Celkově vídeňská výstava opět potvrzuje, že ideologické umění komunismu nejpůsobivěji "žaluje" svou faleš nikoli skrze hyperkorektní a hysterické komentáře současných "pravicových" kritiků, ale výhradně skrze sebe samotné. Pokud si někde lze udělat názor na děsivou utopii jménem KLDR, je to právě tváří tvář její oficiální prezentaci v umění. Tak si totiž uvědomíme nejen podstatu režimu, ale i podstatu sebe samotných. Pokud nás taková situace vyděsí (jak koneckonců dokazují kontroverze kolem výstavy), cosi podstatného tím naznačujeme.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.